dunaj

Mind

TÝDEN.CZ

16. 8. 2018
Rubrika: O cestách

Byla jsem v Barmě a nevěřím počtu mrtvých

Autor: Jana Ivanová

08.05.2008 19:22

V září jsem tady opatrně vzpomínala na mnicha Popo, kterého jsem potkala v Mandalay. Mniši v Barmě tehdy demonstrovali proti zvyšování cen potravin a pohonných hmot. Připadalo mi nepatřičné a nostalgické, vytahovat na blogu nějaké staré vzpomínky. Jenže po pár měsících je všechno jinak. Cyklon Nargis zpustošil deltu Irawadi, boural města, zabíjel lidi Počet mrtvých byl nejprve desítky, pak stovky, včera myslím dvacet tisíc. Já tvrdím, že to budou stovky tisíc mrtvých, které ale nikdy nikdo nespočítá. Cyklon mě svojí obrovskou ničivou silou vrátil ve vzpomínkách do Barmy. Vrátila jsem se do Chaungty  a Barmy, kde jsme bez přehánění nechali kus srdce. Cyklon mě donutil vytáhnout staré poznámky a prohlížet fotky. Dovoluji si vás pozvat na malý výlet do míst, která již dnes zřejmě neexistují. Je mi neuvěřitelně líto, že kromě děsivé chudoby, primitivních podmínek a drtivého tlaku vojenské junty na obyčejné Barmánce ještě zaútočil přírodní živel.

 

Před sedmi lety jsme s manželem strávili s batohem na zádech celý březen v Barmě. Do Barmy tehdy s batohem jezdili pouze šílenci jako my nebo nadšení budhisté. Rangún, Mandalay, Pagan. Inle, Kalaw…začínali jsme být lehce unavení z tisíců soch Budhy. Rozhodli jsme se navzdory skeptickým recenzím v našem oblíbeném průvodci, že si zasloužíme malý odpočinek u moře. Plánovali jsme vyměnit na posledních pár dní soužití s věčně usměvavými Barmánci v primitivních podmínkách za trošku luxusu. Tím luxusem jsme mysleli třeba tekoucí vodu na pokoji.

Barma má tisícikilometrové pobřeží, ale vojenská junta má pouze pár vytipovaných míst, kam mohou zahraniční turisté. Nejprve jsme vyloučili místa označená jako vyloženě nebezpečná. Potom vypadly pláže v oblastech, kde lze snadno a rychle dostat malárii. Zbyla nám vesnička Chaungta se stejnojmennou pláží. Z Rangúnu to bylo asi 220 kilometrů. Po téměř měsíci v Barmě jsme sice věděli, že vzdálenost dvě stě kilometrů vzhledem ke stavu nebo spíše neexistenci silnic bude dlouhá, ale vyrazili jsme směr delta řeky Irawadi a město Pathein. Jízdní řád a řidič mluvil o čtyřech hodinách, naše chytrá kniha uváděla průměrně pět až šest hodin. Realita byla asi osm hodin. Z Patheinu zbývalo posledních 36 kilometrů do Chaungty. Nevím, jak nazvat dopravní prostředek, kterým jsme jeli. Bylo to něco mezi bývalým autobusem menších rozměrů nebo předělaným náklaďákem. Na střeše našeho dopravního prostředku byla připevněna zavazadla našich spolucestujících, rýže, zelenina, ratanový nábytek, otepi bambusu a mnohé neidentifikovatelné předměty. Vždy jsme kousek popojeli, trošku se to vevnitř utřáslo. Do nově vzniklého prostoru nastupovali další cestující. Během připevňování jejich zavazadel na střechu, k oknům, apod. se stávající cestující odbíhali občerstvovat k lidem stojícím s různými tácky se sladkostmi, rýží, rybami, melouny a čerstvým kokosem. Následně jsme se rozjeli, ale některým občerstveným spolucestujícím se dělalo nevolno. Takže jsme znovu zastavili, ulevili si, občerstvili se, přibyli další cestující. Občas někdo vystoupil. Podle zákona schválnosti měl zavazadlo upevněno tak, že to znamenalo velkou stěhovací akci. Kolem byly jen bambusové chatrče, ze kterých vycházeli usměvaví lidé, zdravili se. Občas vystoupil řidič, utáhl sem tam nějaký šroub, dolil pohonné hmoty z kanystru, který jsme měli rovněž s sebou. Cesta byla ještě zpestřena přejezdem na trajektu a dále tím, že nás považovali za neuvěřitelné exoty a zcela nepokrytě si nás prohlíželi Snažili se zjišťovat, odkud a kam jedeme. To, že jedeme do Chaungty jim dělalo radost. Faktu, že jsme byli v Rangúnu, jejich hlavním městě vzdáleném dvě stě kilometrů a viděli na vlastní oči Shwegadon, nechtěli vůbec věřit. Nikdy tam nebyli a nejspíše se tam nikdy nedostanou. Nakonec jsme cestu přežili a dorazili do Chaungta. Už asi nikdy nebudeme mít sami dva pro sebe kilometry pláže, lemované kokosovými palmami. Ale žádný jiný luxus se nekonal. V celé oblasti nebyla v roce 2001 žádná elektřina, telefony, tekoucí voda…. Na půl hodinky denně byly zapojeny všechny agregáty, v té době byla i voda. Možná i teplá. V našem hotýlku se o nás starali dva kluci ve věku asi 14 nebo 15 let. Pořád něco uklízeli, prali a v mezičase hráli fotbal. Taky nám ráno chystali „snídani“. Vajíčka a meloun. Dívala jsem se tehdy na ně a přemýšlela, jak jim pomoci. Hlavně ve chvílích, kdy jsem je vytrvale pozorovala a koukala ne ně z houpací sítě. Žádného dospělého jsme nikdy neviděli. S nimi jsme se dohodli i na ceně a jim jsme i platili. Byli to určitě ještě kluci, protože měli kalhoty. Dospělí muži nosí v Barmě sukně až po zem. Tohle byli kluci bez budoucnosti a dnes už nejspíše nežijí. Jejich domeček nemohl cyklon vydržet, i kdyby nebyli v epicentru.

 

Pár vzpomínek závěrem:

  • Velká část obyvatel před sedmi lety neměla přístup k pitné vodě a žila trvale bez elektřiny.
  • Internet byl tehdy zakázaný a neexistoval – i pro cizince.
  • Neexistovalo žádné telefonní spojení. Barmská vojenská junta udržovala lidi v totální nevědomosti a izolaci. Nutno přiznat, že díky tomuto faktu vypadala většina lidí spokojeně. Netušili, že by mohli žít jinak.
  • Na vlastní kůži jsme vyzkoušeli bydlení „po barmsky“. Večer se v jediné místnosti uvařila na otevřeném ohni večeře (rýže, zelenina, buráky, placky – jednoduché a skvostné). Ve stejné místnosti jsme potom všichni na zemi spali. Ráno se uvařila čerstvá rýže pro Budhu a mnichy, kteří si pro ni s mističkami přišli. Pro pitnou vodu jsme chodili asi 600 metrů ke studni, kde byla cedulka, že jí zbudovalo OSN.
  • Na vlastní oči jsme viděli, jak se v Barmě staví silnice. Ručně, bez jakékoliv techniky. Na ohni rozpustí asfalt, v nějaké jiné nádobě v tom vyválí kameny a ty válcem, který ručně tlačí před sebou na zemi utlačí. I když nazývat to silnicí je asi odvážné. 
Svět se diví, že informace o cyklónu a jeho následcích přišly s velkým zpožděním a doposud nejsou jasné zprávy. Částečně je to dáno samozřejmě režimem, který chce vše utajit a hlavně nemá zájem, aby svět viděl, v jakých podmínkách lidé žijí. Ještě více se bojí, že by se Barmánci mohli dozvědět, že se dá žít i jinak Domečky z bambusu nemohly nijak odolat řádění cyklonu. Lidi neměli vůbec žádné informace, byli odsouzeni na smrt a statisíce jich určitě zemřelo. O nějaké zdravotní péči jsem tam nikdy nikde neslyšela. V horách to obstarávali „místní šamani“ a hlavně Budha. Ten pomůže se vším. Asi i on jediný ví, jak Barmě pomoci.

 



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.68

Diskuze

Jana Ivanová

Co mě napadá...
PA070784.jpg
Oblíbenost autora: 7.85

O autorovi

Myslím, že jsem normální, ale to si asi myslíme všichni

Kalendář

<<   srpen 2018

PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031  

Kopie - HPIM1339down.jpg